Už v úterý vás čeká návrat domů do Českých Budějovic, tentokrát ovšem v roli hosta.
Jestli otázka míří přesně na to, že jsme v zápase vedené jako hostující tým, tak to si myslím, že úplně nebude hrát roli, i když Chodov by v tomto mohl mít trochu navrch, protože zde sehrál jedno z pohárových utkání, díky čemuž by mohl být trochu otrkanější, kde, co je a jak hala působí. Pokud to míří na to, že budu hrát finále právě za ostravský tým, a ne za žádný českobudějovický, tak si jako host můžu připadat, ale pro mě budou České Budějovice vždy domovem a nikdy se tam nebudu cítit jako vetřelec, i když na sobě zrovna budu mít žluto-modrý dres, vždyť i hokejový Motor má takové barvy (úsměv). Kdysi mi asi nedocházelo, co za krásy v Budějcích máme, protože to pro mě bylo "za barákem", ale čím déle jsem pryč, tím víc mi dochází, jak pěkně město to je a vím, že se třeba nikdy nechci vzdát svého rodného přízvuku a věty "přijdu dýl"."
Patříte k nejzkušenějším hráčkám v ČEZ Extralize a velké zkušenosti máte i z pohárové soutěže. Dokážete porovnat působení v aktuálně jednom z top týmů a své začátky?
Ještě když jsem hrávala za United České Budějovice, tak jsme začínaly v předkolech a hrálo se to turnajově. Když jsme postoupily, tak nás vždycky pak nějaký tým z vyšších lig porazil. Pamatuji si ale na jeden rok, v němž jsme vyřadily extraligový Trutnov a následně narazily na Chodov, s kterým jsme vypadly a hrálo se to ve sportovce. To pro nás byl obrovský úspěch a vzpomínám na to jen pozitivně. V tu dobu to byly neskutečné zkušenosti, hrát proti jednomu z nejlepších týmu v republice.
Nyní je to jiné, jako extraligový tým jsme nasazovány do dalších fází turnaje a když nezakopneme, jako kdysi s námi Trutnov, je to víceméně o jednom, dvou zápasech. Tím samozřejmě nechci shazovat kvalitu jiných týmů, ale asi si všichni můžeme říct, že počet tréninků v extraligovém a prvoligovém celku je úplně jiný. Každému družstvu z nižších lig bych přála zažít si ten pocit porazit extraligový celek.
Co se týče této sezony. Jak hodnotíte cestu do finále?
V aktuálním ročníku úplně dobře nevzpomínám na zápas s Prague Tigers, protože hned v prvním střídání jsme udělaly velkou hrubku. To si zapamatujete, i když kulisa a zázemí Tigers působilo příjemně. Zápas s Vítkovicemi byl klíčový. Dostaly jsme jednoho ze tří těžkých soupeřů a bylo to buď my, nebo ony. Myslím si, že právě tady sehrálo roli domácí prostředí, i když v těchto duelech se muže stát ledasco.
Jak jste prožívala semifinále s velkými rivalkami? Bylo pro vás třeba o něco těžší, že jste věděla, že můžete hrát doma?
Já razím tvrzení, že pokud chceš pomýšlet na ty nejvyšší stupně, musíš dokázat porazit všechny, ať před tebou stojí, kdo stojí. Samozřejmě jsem byla nervózní, a to i přesto, že se o mně říká, že nic moc neřeším. Přece jen jsem v týdnu poslouchala nějaké narážky na to, že můžu hrát doma, a že se proto musím snažit a podobně. Dokonce jsme si i před zápase s Déňou (Kotzurovou) řekly, že musíme a ona mi řekla: "Hlavně ty musíš!". Byla jsem soustředěná asi víc než kdy jindy, ani jsem nemluvila na střídačce, nebyla se mnou zkrátka sranda (smích). A když jsme vyhrály? Tak to byla tak velká úleva! Fakt jsem si přála, ať si zahraji doma, hlavně před rodinou, která za mnou nemusí nikam cestovat."
S Chodovem jste se potkaly již v roce 2019. Vzpomínáte na tuto divokou bitvu?
Na finále z roku 2019 mám pěkné vzpomínky. Poprvé jsem si zažila, jaké to je vyhrát něco velkého, když nepočítám turnaj Czech Open. Sice jsem se ho kvůli zranění neúčastnila na hřišti, ale byla jsem součást týmu. Byl to opravdu boj a byla jsem ráda, že můžu sedět v první řadě a sledovat holky, jak jim to jde. Nic se nezabalilo, i když stav nebyl v průběhu utkání příznivý a dotáhlo se to do šťastného, vítězného konce. Cesta pak stála za to, trvala asi tři hodiny, a to se jelo jen z Olomouce (smích).
Vy jako tým jste se v posledních letech neskutečně zvedly. Jak sama vnímáte cestu k titulu i úspěchu v podobě Poháru mistryň?
Za úspěchy určitě stojí i náš taktik Kuba Robenek, který florbalu opravdu rozumí a dokáže najít cestu i tam, kde my si myslíme, že není. K tomu má samozřejmě partu holek, která maká. I když ne vždy se vše povede, jak má, musí se najít příčina a na té zapracovat. Několik let v řadě se věnujeme věcem, které pak už "jen" upgradujeme. Takže odpověď na otázku je taktika, píle, vůle.
Pocity během superfinále jsou jiné než při běžném zápase, hraje se na jeden vítězný zápas. Buď si vítěz anebo poražený, jiná cesta neexistuje, ale musíš hrát tak, jako kdyby to byl "obyčejný" zápas. Třetí místo v Poháru mistryň bylo určitě příjemné, porazily jsme tým ze Švýcarska. Jak jsem někde na začátku mluvila o tom, že kdysi za České Budějovice to byla zkušenost, hrát proti extraligovému týmu, tak tohle bych přirovnala a dala ještě o stupínek výš.
Vlastně jsme zažily něco, co je jedno z nejvíc, co se dá na klubové úrovni dosáhnout – zahrát si proti reprezentantkám daného státu. Škoda, že nám v posledním Poháru mistryň nevyšel zápas ve Švýcarsku a nemohly jsme si zahrát proti Thorengruppenu. Sice bychom tam asi vlály jako jejich rozlišováky, ale zážitek by to určitě byl.
Jak se pro vás liší přístup a příprava na superfinále či pohárové finále ve srovnání s běžnými zápasy?
Nejzásadnější rozdíl je asi v tom, že se jezdí o den dřív, ať se necestuje v den zápasu. Video a taktická příprava je podobná, jako na každý zápas, a to i tréninkové jednotky. Nejdůležitější je dostat se do pohody, získat si sebevědomí v tom, co umíme a dopilovat poslední detaily. Každému vyhovuje něco jiného, přece jen už se známe a víme, na koho mluvit a na koho ne (smích). Pro mě osobně to asi nic speciálního není, udělám si v ten den to, co na každý zápas a můžu spokojeně vkročit na hřiště.
Na závěr bych se vás chtěla zeptat, jak vnímáte současný stav ženského florbalu?
To je těžká otázka na konec. Jsem ráda, že se nějakým způsobem vyrovnala tabulka ženské extraligy, že hodně zápasů není jednoznačných. Podle mého názoru i týmy, které postoupí z první ligy do extraligy, a berou to zodpovědně, do ligy patří, protože v těch klubech se nachází spousta talentů. Navíc já jsem byla také v této pozici v sestavě tehdejších United České budějovice a nasbírala jsem v nejvyšší soutěži cenné zkušenosti, i když nás taky nebavilo prohrávat a ani soupeřky to v některých chvílích nebavilo. Pro někoho je to sen, si zahrát extraligu, ne-li něco víc a pak je na každém z nás, jak to uchopí, pokud to takhle Český florbal umožňuje. Na reprezentační úrovni se kvalita zvedá, myslím si, že je to zapříčiněné tím, že spousta holek odchází do zahraničí a tam nabírá další zkušenosti, ale nejen ty. Nyní jako republika dokážeme zahrát se zbytkem top čtyřky vyrovnané zápasy, což je určitě dobře.